Už nemohu dál _ část 10.

6. srpna 2017 v 22:25 | Great_girl
Silou za sebou zabouchl dveře a vztekle odkopl židli od stolu, jak naštvaně přecházel po místnosti. Dlaněmi si promnul obličej než prsty zajel výš do vlasů a sklonil hlavu.
"Sakra!" vyštěkl a prudce se zase napřímil, ruce vracejíc podél těla.
Zastavil se znovu u dveří a několikrát se zhluboka nadechl přes zatnuté čelisti, přičemž dlaně sevřel v pěst až mu zbělaly klouby. Hlavou se mu zběsile honily myšlenky a vztek v něm narůstal natolik, až nakonec pěstí udeřil do stěny vedle dveří. Uvolnil sevření dlaní a opřel si ruce i čelo o stěnu, zavírajíc bezmocně oči.
Dobře věděl, že má Sam pravdu a jak moc je získání té zbraně pro ně důležité. Pravděpodobně by sám trval na této misi, pokud by byl ve velení. Ovšem představa, že ji pošle samotnou přímo do rukou nepřítele a nemůže s tím nic dělat ho doháněla k šílenství.

Když Sam doběhla do své laboratoře, proud slzl již stékal z jejích očí. Zavřela za sebou dveře a nechala volný průchod vzlykům, které se až bolestně draly ven z jejího nitra. Cítila jak její tělo slábne a opřela se zády o stěnu za sebou. Dlaněmi si zakryla obličej, pomalu klesajíc k zemi dokud pod sebou neucítila pevnou zem.
Měl pravdu, byla to skoro sebevražedná mise, ale pokud by se jí podařilo zjistit, jak tu zbraň použít, byl by to konec války s Goa'uldy. Věděla jak moc je to důležité, ale v tuhle chvíli se nedokázala soustředit na nic jiného, než na jeho přísný výraz a chladný pohled, který ji bodal hluboko v srdci. Znovu zvlykla, proplétajíc prsty do svých vlasů, načež další vlna slz stékala na její kolena, kam zabořila svou nešťastnou tvář.

Znovu pročetl text na papíru před sebou a zhluboka se nadechnul, než ho s povzdechem podepsal. Přeložil ho a vsunul do připravené obálky vedle na stole. Svírajíc ji v ruce vstal a vzal si bundu z opěradla židle, než vyšel z místnosti směrem k Hammondově kanceláři.
Po chvíli chůze chodbami si však uvědomil, že namísto za Hammondem bezmyšlenkovitě došel k Samině laboratoři. Zastavil a chvíli se rozhodoval zda vejít, ovšem zavřené dveře ho přesvědčily raději s těžkým povzdechem pokračovat. Změnil směr a vstupujíc do výtahu se nakonec vydal na povrch, ke svému autu.

Zvedla hlavu objímajíc svá pokrčená kolena, když nejsilnější vlna pláče pomalu odezněla. Otřela si tváře a s poskmrknutím chvíli přemýšlela, než se zvedla ze země a vyšla ze své laboratoře s jistým cílem.
Chodba byla prázdná a tichá, když konečně zastavila u dveří a chvíli se odvažovala zaklepat. Když nedostala odpověď s hlubokým nádechem vzala za kliku a otevřela, ovšem k jejímu překvapení byla místnost prázdná. Zklamaně zase vydechla, jak ucítila úzkostné sevření v hrudi a malá slza se překulila přes její spodní řasy.
Odešel.

Zastavil před domem a vypnul motor. S rukama stále na volantu se s hlubokým povzdechem podíval na obálku ležící na sedadle vedle něj. Nedokázal z mysli vymazat její výraz a zadržované slzy v očích. Měl vztek, protože nechtěl aby riskovala, ale také ji nechtěl zranit, což přesně udělal.
"Ah, prokristapána." povzdechl si, znovu startujíc auto.
Dojel zpět na základnu jak nejrychleji to šlo s cílem najít ji a promluvit s ní. Ovšem v momentě kdy se otevřely dveře výtahu, uslyšel z řídící místnosti Hammondův hlas.
"SG-1 máte zelenou."
Neváhal a ihned se rozeběhl chodbou k prostoru s bránou, kde jí zastihl na poslední chvíli před průchodem horizontem.
"Sam!" vykřikl mezi dveřmi.
Zastavila a překvapeně se otočila, vydechujíc když spatřila jeho tvář. Zastavil se na místě a jejich pohledy se okamžitě uzamkly. Nadechl se, ale nakonec nepromluvil. I tak pochopila z jeho očí ten šílený strach který cítil stejně tak, jako on z jejích bezmocnost, kterou pociťovala ona. Usmála se se smutným pohledem a ústy tiše naznačila slovo, které se jí dralo na jazyk.
"Promiň"
Znovu se nadechl, ale než stačil promluvit, otočila se a prošla Bránou.

"Plukovníku?" zamračeně se dožadoval vysvětlení jeho chování generál ihned, co Jack přímo vrazil do jeho kanceláře.
"Jak jste jen mohl tu misi povolit!" vykřikl na něj bez váhání, nutíc Hammonda se postavit z křesla.
"Plukovníku! Varuji Vás."
Sklonil hlavu a znovu rukama zajel do svých vlasů, nervózně v nich proplétajíc prsty. Když ho tak generál uviděl, zklidnil se a klidně k němu promluvil.
"Jacku. Ani já nejsem nadšený rizikem, kterému je vystavujeme. Ale sám dobře víte, jak je ta mise důležitá."
Povzdechl si a pomalu se napřímil, s klidnějším výrazem potom, co si dlaněmi promnul tvář.
"Ptomiňte, pane, já..." zarazil se, protože nenacházel slova.
"Co když..."
"SG-5 a 6 šli s nimi a další týmy jsou v pohotovosti pro případné posily. Zvládnout to." přerušil ho, aby ho uklidnil, ale v jeho očích mohl vidět, že ať mu řekne cokoli, nebude klidný dokud se v pořádku nevrátí.
"Ano, pane." poraženě mu odpověděl a s přikývnutím na pozdrav rezignovaně odešel.
Hammond s povzdechem ještě chvíli pozoroval dveře, ve kterých Jack zmizel a sám doufal v úspěšnost této mise.

Když vešel do domu, byla venku už tma. Neobtěžoval se ani rozsvítit světla a zahazujíc klíčky od auta společně s obálkou na bar, přešel až do kuchyně, kde si z lednice vzal pivo a hned ho otevřel, dopřávajíc si dlouhý lok, aby se uklidnil.
Zkontroloval hodinky a znovu se dlouze napil. Už to bylo víc jak jedenáct hodin co odešli a žádné zprávy. Zatřásl hlavou, jak se mu ty nejhorší představy snažily vkrást do mysli a rychle jedním posledním lokem dopil z lahve. Zahodil ji do dřezu a hned si vzal druhou, než zabouchl lednici a přešel do obýváku.
Seděl tiše po tmě a snažil se zklidnil své myšlenky, připomínajíc mu nebezpečnost mise, kterou si tak bolestně uvědomoval. Znovu se zamyslel nad obálkou, která nyní ležela na jeho baru. Sam pro něj znamenala vše a byl ochoten pro ni obětovat cokoli.
Když dopil, dopřál si krátkou horkou sprchu a zamířil do postele. Bezmocnost, že nemůže být po jejím boku a chránit ji v něm vzbuzovala vztek i beznaděj zároveň. Odhodil ručník na zem vedle postele a zamračeně se uložil na polštář.
V ten okamžik na jeho smysly udeřila vůně jejích jemných vlasů společně s vůní jejího těla, které byly silně vryté v jeho povlečení. Zavřel oči, jak vlna vzrušení projela jeho tělem a zhluboka se nadechl, vychutnávajíc si každičkou molekulu této slastné vůně. Po chvíli se jeho mysl uklidnila a dovolila mu ponořit se do světa snů.

Když otevřel oči, byla venku ještě tma. Hodiny ukazovaly 4:15 ráno a na telefonu nebyla žádná zpráva. Povzdechl si a jen hleděl do stropu, přemýšlejíc nad tím, v jaké situaci je jeho tým zrovna teď. Věděl, že už nemá smysl snažit se znovu usnout. Po velkém hrnku kávy a horké sprše se rozhodl vydat na základnu i když věděl, že se ani tam nic nového nedozví. Měl ale pocit, že jí bude alespoň víc nablízku než doma. Vzal z baru obálku s klíčky od auta a vyšel z domu do chladného rána.
"Plukovníku?" překvapeně ho pozdravil Siler hned, jak se ukázal v řídící místnosti.
Jack jen mlčky pokynul hlavou na pozdrav a podíval se dolů na Bránu.
"Zatím nemáme žádné zprávy, pane." pronesl Siler s pochopením a Jack mu jen lehce přikývl na odpověď, než se zase vrátil ke své práci.
Znovu se podíval k Bráně a v tichosti zase odešel. Základna byla v tuto dobu skoro prázdná a nezvykle tichá, jak procházel chodbami k Hammondově kanceláři. Pootevřel dveře a zarazil se, když uviděl generála za stolem.
"Pane?"
"Jacku, co tady děláte?" se stejně překvapeným výrazem k němu Hammond zvedl unavené oči.
"Nemohl jsem spát." přiznal bez okolků Jack a vešel do místnosti.
Generál jen přikývl na souhlas a znovu se zadíval do papírů na stole.
"Už se měli ohlásit." tiše pronesl aniž by se podíval Jackovi do očí.
Uvědomoval si, že s nebezpečností mise měl Jack pravdu a sám se obával nejhoršího. Že je poslal na smrt. Jack pochopil a bez odpovědi přešel blíž ke stolu.
"Pane, já... " celou cestu promýšlel co Hammondovi řekne, ale v momentě netušil, jak začít.
Generál se na něj znovu podíval, ale zrovna když Jack z bundy vytáhl obálku a nadechl se, přerušil ho alarm.
"Neplánovaná mimozemská aktivace!"
Oba dva se na sebe ihned podívali a ve stejnou chvíli kdy se generál zvedl ze židle, Jack hodil obálku na stůl a vyběhl z kanceláře ven.
"Kód Tok'rů, pane.'" informoval je Siler, zatímco zadal ihned pokyn pro otevření Iris.
Jack na nic nečekal a běžel dál do místnosti s Bránou, jíž právě prošel Teal'c podpírající zraněného Jacoba a zbytek SG-5 a 6.
"Teal'cu!" vykřikl, když vběhl do místnosti.
Brána se uzavřela a ihned se rozhlížel po ostatních, ale Sam a Daniel s nimi nebyli.
"Co se tam stalo? Kde je Carterová?!" pomalu ale jistě panikařil při myšlence na nejhorší.
"Jacobe?! Co se stalo?" doběhl k nim i generál.
"Sam a Daniela odvedli..." odpověděl mu udýchaně Jacob, který se bolestně sesunul na kolena, držíc se za krvácející paži.
"Byla to připravená past. Jen co se major Carterová s doktorem Jacksonem dostali ke zbrani, odřízli nás Jaffové a utrpěli jsme značné ztráty." pokračoval Teal'c a Jackovi při jeho slovech tuhla krev v žilách.
Když Teal'c pokračoval, už ho ani nevnímal, jen bezmocně stál, neschopný slova než do něj vrazila doktorka, prodírající se ke zraněným.
"Z dovolením... ukažte." dřepla si k Jacobovi a hned začala prohlížet jeho ránu.
"Omlouvám se O'Neille, byli jsme obklíčeni a nedokázal jsem se k nim dostat."
Jack zvedl oči a se sevřenými čelistmi se podíval na svého přítele.
"Není to Tvá vina." odpověděl mu po chvilce a Teal'c jen děkovně přikývl.
Jacoba už mezitím odváželi na ošetřovnu společně s dalšími přeživšími, když je najednou zastavil.
"Jacku..."
Všichni se na něj podívali a čekali, co chce říci.
"Je to moje vina..."
"Co?" udiveně se Jack zeptal, ovšem neskrývajíc svůj hněv.
"Měl jste pravdu, věděli jsme o té zbrani."
"Jacobe?!" ozval se překvapeně i Hammond.
Jacob si těžce povzdechl a sklopil zrak k zemi, když Jack pevně stiskl čelisti a ostře do něj zabodl svůj pohled.
"Chtěli jsme tu zbraň získat, abychom ji použili proti Goa'uldům, ale sami ji nedokážeme zprovoznit."
"Proto jste využili nás? Sam?'" zdůraznil Jack její jméno a Jacob mlčky zavřel oči.
"Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Potřebovali jsme hlavně Vás Jacku." zvedl k němu pohled a Jack nechápavě nadzvedl obočí.
"Prosím?"
"Ba'al je nezabije, chce Vás. Aby mohl zprovoznit tu zbraň."
"Gen Antiků." podotkl Teal'c, načež Jacob jen přikývl na souhlas.
"Zbraň může použít pouze nositel jejich genu, proto Ba'al hledá Vás Jacku."
"Věděli jste to celou tu dobu. Všechny ty útoky... Věděli jste, co chce a nás jste mu dali na stříbrném podnose!" vztek v něm narůstal a raději se odmlčel, skřípajíc zuby při pomyšlení, že Sam zajali jen kvůli němu.
"Jacobe, já..." generál stále s otevřenou pusou úžasem ani nevěděl co říct.
"Promiň Georgi. Nemohl jsem nic prozradit."
"Riskoval si životy mých nejlepších lidí a dokonce i svojí dcery... Věřili jsme Ti." zklamaně mu odpověděl.
"Musí na ošetřovnu, pane." vložila se do rozhovoru Janet a znovu pokynula na personál, aby pokračovali.
Stále šokováni tím, co se právě dozvěděli sledovali jak postupně mizí v chodbě. V Jackovi se přímo vařila krev, ale jediné na co v tuhle chvíli mohl myslet, byla Sam. Musí ji za každou cenu odtamtud dostat. Ba'al chce jeho, tak ho tedy dostane výměnou za její život.
"Jacku..." otočil se po chvilce generál, ale než stihl cokoli říct, Jack beze slova vyběhl z prostoru Brány.
Hammond s Teal'cem si vyměnili pohledy a hned jak generál přikývl, rozběhl se Teal'c za ním. Moc dobře věděl, co má Jack v plánu a také věděl, že v tomto případě ho ničím nezastaví. Sám ani nechtěl. Podíval se na neaktivní bránu a doufal, že se všichni vrátí živí.
Ani ne za dvacet minut se Jack znovu objevil v řídící místnosti, tentokrát v plné polní a po zuby ozbrojen.
"Jacku..." oslovil ho Hammond, ale jak čekal, nenechal ho ani domluvit.
"Ve vší úctě, pane, pokud mě chcete zastavit, budete mě muset nechat zatknout." zarazil poslední zásobník do své zbraně a hrdě se před generála postavil s rozhodnutým výrazem.
"To nebude nutné plukovníku. S okamžitou platností jste povolán zpět do aktivní služby. Vyrážíte okamžitě."
"Díky, pane." přikývl Jack, trochu překvapeně.
"Přiveďte je zpátky Jacku." dodal generál spíš jako přítel, než jako velící důstojník.
Jack se na něj znovu podíval, než se rozeběhl dolů k Bráně, zatímco Siler začal zadávat symboly.
"O'Neille." ozval se vedle něj Teal'c se svou tyčovou zbraní.
"Půjdu s Tebou."
"Myslel jsem si to." přikývl mu a oba se zahleděli do právě otevřené červí díry.
"Plukovníku, máte zelenou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katka | E-mail | 7. srpna 2017 v 11:25 | Reagovat

hezké,těším se na pokračování :-D

2 katka | E-mail | 12. srpna 2017 v 13:21 | Reagovat

kdy bude pokračování? :-)

3 Trinni | Web | 5. listopadu 2017 v 20:05 | Reagovat

Páni! Moc povedené a čtivé dílko. Těší mě,že jsou ještě fanoušci, kteří píší a jsou ochotni se i podělit :-)

Doufám, že bude pokračování. Vážně bych ráda věděla, jak to dopadne ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama