Už nemohu dál _ část 7.

9. května 2017 v 13:42 | Great_girl
"Zkoušeli jsme zpětně kontaktovat SG-3, ale bez úspěchu." oznamoval situaci Hammond ostatním v zasedačce.
"Už jsme vyslali zprávu Tok'rům, čekáme kdy se ozvou zpět."
"Útoky na základnu se pravidelně opakují. Iris je zatím bez problémů udrží, ale omezí to možnost použití brány z naší strany." dodala poslední informace i Sam.
"Pane?" vyrušila je Janet a všichni se k ní otočili.
"Plukovník je při vědomí."
Sam se okamžitě zvedla a vyběhla do chodby, aniž by čekala na ostatní. Daniel se rozběhl za ní a Teal'c s Hammondem je ihned následovali.

"Plukovníku, vítejte zpět." přivítal ho Janetin hlas, když pomalu otevřel oči. Doktorka se na něj usmívala a světlo za ní se mu znovu rozplývalo.
"Dám Vám něco na bolest." otočila se pro injekci a zkontrolovala ihned všechny monitory.
"Infekci v ráně se nám podařilo lehce zmírnit, ale je stále ještě velmi slabý z tak silné ztráty krve." podala zprávu Hammondovi a všichni se s očekáváním obrátili zpátky k Jackovi.
Znovu se snažil zaostřit na postavy kolem něj, ale světlo v místnosti ho bodalo do očí a všechno se mu ihned slilo dohromady.
"Pane." konečně ho uklidnil Samin hlas, jakmile se k němu sklonila blíž a on tak rozpoznal její tvář, ale v tom se mu začaly pomalu vracet vzpomínky.
Byli obklíčeni…Jaffa mířící na Sam… její vyděšený pohled, než stihla vykřiknout… zvuk výboje z tyčové zbraně a silná ochromující bolest…
Pevně sevřel oční víčka a ztěžka vydechl.
Nemohl se ani hnout, vše se mu rozplývalo před očima…jediné co vnímal byla neskutečná bolest a její naléhavý hlas, který ho držel při vědomí…matně rozeznával její tvář…její oči plné strachu a slz…
Při vzpomínce, že je to naposledy co se do nich dívá ho zamrazilo. Bolestně svraštil obočí a jeho tep se začal zrychlovat.
"Janet?" otočila se Sam na doktorku, ale ta ji ihned odsunula a kontrolovala Jackův stav, když si všimla jak se křivka jeho tepu na monitoru rapidně změnila.
"Doktorko?" ozval se po chvilce i Hammond, zatímco ji všichni zaskočeně sledovali.
"Měli bychom ho nechat odpočinout, pane." odpověděla mu s vážným výrazem, načež hned připravovala dávku sedativ.
Hammond přikývl na souhlas a všem pokynul okamžitě odejít.
"Carterová…" zachraptěl najednou Jack a všichni se zastavili.
Krátce se podívala na překvapeného Hammonda a nechávajíc ho s ústy lehce do kořán se ihned vrátila zpět k Jackovi.
"Pane?"
I když slyšel její hlas z dálky, uklidňovalo ho to. Snažil se otevřít oči, ale byl moc slabý, jak opět ztrácel vědomí.
"Carterová." jen slabě zašeptal, než znovu omdlel.
Tep se mu vracel do normálu a Janet se rozhlédla po monitorech, načež odložila sedativa zpět na stolek.
"Pane, plukovník teď potřebuje klid." promluvila do ticha, aby jim pokynula k odchodu."Pane?" otočila se Sam s otázkou v očích na generála, za kterým nehnutě stáli i Daniel a Teal'c s podobným výrazem ve tváři. Všichni s nimi pracovali dost dlouho na to, aby věděli o jejich blízkém vztahu. Hammond se podíval na Janet, která přikývla na souhlas a poté zpět na Sam. Nadechl se, aby promluvil, ale nakonec jen tiše souhlasil, než ho spolu s ostatními Janet vyprovodila z ošetřovny.

"Nechte mě tady a jděte!!"
"NE! Půjdete se mnou. TO je rozkaz!"
Jack sebou škubl a pevně sevřel čelisti.
"Sam…Běž…Prosím."
"Ne!!"
Znovu sebou trhl a prudce otevřel oči. Pořád se mu vracela ta chvíle. Bolest, chlad, tma a její hlas, který se pomalu ztrácel a její oči plné slz. Vydechl a několikrát zamrkal, než si uvědomil kde je. Ucítil horký dotek ve své dlani a pomalu otočil hlavu na stranu. I v šeru rozeznal její tělo, zkroucené na židli vedle něj.
"Pane?" rozespale zvedla hlavu, jakmile ucítila pohyb.
Okamžitě ji uzamkly jeho unavené hnědé oči a Sam se široce usmála.
"Dojdu pro doktorku." chtěla se zvednout, ale Jack stiskl její dlaň, aby ji zastavil.
Otočila se zpět k němu a úsměv z její tváře pomalu mizel, když znovu uzamkl jejich pohledy a mlčky se na ni upřeně díval. Uvědomoval si, co pro něj udělala. Dal ji přímý rozkaz, aby odešla a zachránila se. Ale i přes to ho tam nenechala a sama při tom riskovala vlastní život, aniž by tušila zda on vůbec přežije.
"Děkuju." zašeptal po chvíli aniž by přerušil oční kontakt.
Věděla i beze slov, za co jí děkuje a jemně mu stiskla ruku, vracejíc mu jeho vlastní odpověď.
"Kdykoli."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama