Už nemohu dál _ část 1.

7. dubna 2017 v 14:25 | Great_girl
Žánr: romance/drama
Hodnocení: dospělí/18+
Stav: Dokončená
Délka: dlouhá
Časová osa: po IV. - V. sérii


Celý tým čekal v zasedačce na začátek porady ohledně další průzkumné mise. Jakmile se objevil Hammond, Daniel sklapl své desky a přešel ke svému místu.
"Generále." pozdravil ho Jack a Hammond si sedl do čela stolu.
"Doktore Jacksone, můžete?" vybídl Daniela, který ihned vstal a jal se přednést své objevy.
Sam si zrovna pročítala záznamy z průzkumu, když zvedla oči a všimla si, že ji Jack pozoruje. Seděl ve svém křesle, pravou rukou si podpíral bradu, přičemž ukazováček mu mířil ke spánku a zbylé prsty z části překrývaly jeho rty. V tom Daniel zhasl světla a na plátně vedle něj se objevily fotky ruin, zachycených průzkumným letadlem. Odvrátila svůj pohled na plátno, ale myšlenky ji stále zaváděly zpět k němu. Znovu se na něj podívala, ale ani se nepohnul. Jeho tvář mu osvětlovaly jen měnící se snímky z promítače a stále ji upřeně sledoval. Snažila se soustředit na průběh porady, ale jeho pronikavý pohled už jí to nedovolil. Nervózně se rozhlédla po ostatních, ale všichni sledovali Danielův výklad. Všichni kromě Jacka. Najednou se opět rozsvítila světla a Sam rychle sklonila pohled ke svým deskám na stole před ní.
"Děkuji doktore. Za hodinu vyrážíte. SG-6 půjde s vámi jako podpora." otočil se generál na Jacka a ten jen přikývl na souhlas.
Znovu se na něj podívala, aby zjistila, že jeho oči jí opět sledovaly. Zavřela své desky a nervózně si odkašlala, než se zvedla a odešla spolu s ostatními z místnosti. Jack se za ní ještě chvíli díval dokud nezmizela v chodbě.

Došla do své laboratoře, desky přímo hodila na stůl a opřela se o něj dlaněmi. Svěsila hlavu a ztěžka si povzdechla. Snažila se, tak moc se snažila, ale nešlo to. Sice si po vzájemném vyznáni slíbili, že jejich city neopustí onu místnost a od té doby se k tomu také už nikdy nevrátili, ale nemohla v sobě jen tak pohřbít co cítila. Ne v jeho blízkosti. Jeho čokoládové oči jí to nikdy nedovolí. Zavřela oči a s hlubokým nádechem zaklonila hlavu. Narovnala se a pomalu vydechla, snažila se v sobě uklidnit rozvířené emoce a myšlenky, než se vydala směrem do šaten, aby se připravila.

Byla ráda, že od porady se už s Jackem nepotkala, pomohlo jí to se uvolnit a za hodinu už stála v prostoru brány spolu s SG-6. Zrovna si kontrolovala výstroj, když se objevil natěšený Daniel a horlivě vysvětloval pravděpodobný význam rozložení ruin méně nadšenému Teal'covi vedle něj. Pousmála se nad jeho nadšením, ale úsměv z její tváře v okamžiku zmizel, když se ve dveřích objevil Jack.
Pevný a rázný krok, silné paže, sevřené čelisti zdůrazňující rysy jeho tváře a ty nejhlubší hnědé oči, jaké kdy viděla, skryté pod černým kšiltem jeho čepice. Ihned ucítila napětí v celém těle, jakmile se jejich pohledy setkaly. Obočí měl lehce svraštělé a zpříma se jí díval do očí, dokud se nezastavil u velitele SG-6, stojícího před ní.
"Plukovníku." zasalutoval major Johnson a on konečně odtrhl svůj pohled od jejího.
Rychle se podívala jiným směrem, aby se vzpamatovala.
"Máte zelenou." ozval se Hammondův hlas z intercomu a všichni postupně začali procházet horizontem. Chvíli zamyšleně sledovala mihotající se hladinu, než ji vyrušila něčí přítomnost těsně vedle ní.
"Až po Vás, Carterová." probral jí známý hlas.
Zvedla k němu oči a jemně se usmála, načež společně prošli.


"Prostor brány zajištěn, pane." oznámil major Johnson, jakmile se za nimi uzavřela červí díra. Jack se rozhlédl kolem a lehce se zamračil. Nelíbilo se mu, že bránu ze všech stran obklopoval hustý a nepřehledný porost přecházející místy v les. Sešel pomalu schody směrem k němu a ztišil hlas.
"Tohle se mi nezdá majore. Brána je tady jako na dlani, není tu žádná možnost krytí. Držte pozice a pokud se do hodiny neozveme, kontaktujte ihned Hammonda."
"Rozkaz, pane." kývl Johnson na souhlas.
"Jdeme." pokynul zbytku SG-1 a dalšímu vědci z druhého týmu, načež se všichni vydali na východ od brány.

Po chvíli chůze se dostali hlouběji do lesa, cesta byla plná klestí a větví a chůze s plnou výstrojí byla čím dál těžší.
"Sakra Danieli, nemohl sis na celodenní výlet vybrat lepší místo." zaklel Jack když málem zakopl o větev zakrytou klestím.
Sam, která šla kousek za ním se jen tiše zasmála jeho poznámce, ovšem neměla už stejné štěstí a nevšimla si oné větve. V tu chvíli o ní zakopla a než stačila zareagovat, padala do prázdna, připravujíc se na náraz. Jedním rychlým krokem k ní přiskočil a stihl ji zachytit, než by zmizela v roští pod nimi.
"Vidíte, Carterová, škodolibost se nevyplácí." ozval se jeho hlas, jakmile se zabořila do jeho hrudi a ucítila silné paže kolem sebe.
Zvedla hlavu, aby spatřila jeho jemný úsměv a okamžitě ztuhla, když si uvědomila, jak blízko sebe jsou. Jackův úsměv pomalu mizel, zatímco jejich oči těkaly pohledy mezi sebou. Bez hnutí ji pevně držel v náručí, jeho vůně jí obklopila a jeho rty tak blízko těm jejím. Čas jakoby se najednou zastavil a chuť políbit ho v ní narůstala přímo astronomickou rychlostí.
"Děkuji, pane." špitla a rychle se zase postavila na nohy.
"Kdykoli." přikývl Jack a krátce se na ni podíval, než se otočil a pokračoval v chůzi.
"V pořádku majore?" zeptal se Teal'c, který je díky tomuto 'zdržení' práve došel a Sam mu jen s úsměvem přikývla na souhlas.

Společně v tichosti pokračovali v cestě, když se Jack najednou zastavil a podíval se nahoru do stromů.
"O'Neille?" zastavil se vedle něj Teal'c a následoval jeho pohled.
"Neříkala jste, že tu má být bohatá flóra i fauna?" sklonil hlavu a podíval se na Sam.
"Ano, pane."
"Jacku?" přidal se k nim nechápavě Daniel.
"Kde jsou teda nějací ptáci?"
Daniel jen otráveně protočil očima. Podle Saminých propočtů tato planeta rotovala kolem místního slunce větší rychlostí než Země, takže se tu i dříve a rychleji stmívalo. Na průzkum ruin tedy neměl tolik času, kolik by si přál a proto byl dost nedočkavý, aby se k nim konečně dostal.
"Jacku, nejsme tady na safari. Doma Tě vezmu klidně do Zoo, ale můžeme teď pokračovat?"
Jack se na něj ani nepodíval a jen se zamračeně rozhlížel kolem.
"Je tu až moc klid."
"Můžu Ti po cestě zpívat." odsekl už naštvaně, načež ho Jack rychle spražil pohledem. Daniel si jen povzdechl a pokračoval v chůzi směrem k ruinám. Nehodlal už dále ztrácet drahocenný čas. Doktor Howard se nechápavě podíval na ostatní a raději ho následoval.
"Pane?" ozvala se konečně Sam a Jack se na ní podíval.
"Nejsou tu žádná zvířata."
"O'Neill má pravdu. Celou cestu jsem neviděl ani žádné stopy." přidal se Teal'c.
"Ale podle průzkumu je planeta hojně osídlena místní zvěří."
"Tak kde jsou ty zvířata teď? Tudy rozhodně několik dní žádné neprošlo." věnoval jí znovu svůj pohled.
"Něco je muselo vyplašit." odpověděla mu bez přemýšlení.
"Nebo někdo." dodal Teal'c a Sam konečně pochopila kam tím oba míří.
"Možná tu nejsme sami." procedil Jack mezi zuby a konečně se rozešel směrem za Danielem, přičemž automaticky vzal svou P-90 do ruky a odjistil ji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama